V rané historii života na Zemi, když se v oceánech objevily první jednoduché organismy, neexistoval spánek, jak ho známe dnes. Život se točil kolem přežití: hledání potravy, růst a rozmnožování. Tyto organismy neměly složité mozky nebo nervové soustavy, které by potřebovaly spánek. Byly neustále aktivní, v pohybu, aby přežily.
Jak se život vyvíjel a stával se složitějším, objevily se nové výzvy. Na Zemi se objevila první primitivní zvířata a s nimi přišel důležitý biologický problém: spotřeba energie. Čím větší a složitější organismus, tím více energie potřeboval k fungování. Tato zvířata neměla neomezenou energii a jejich těla začala vyžadovat období odpočinku, aby se zotavila a uložila energii.
Mozky, které u zvířat získávaly stále větší kontrolu nad chováním a přežitím, byly zvlášť energeticky náročné. Zvířata, která efektivněji hospodařila se svou energií, měla výhodu. Tak vznikla první myšlenka odpočinku: krátká období, během nichž se tělo nemuselo pohybovat, aby ušetřilo energii.
Jednou z raných forem spánku byla vlastně jakási nečinnost, při které mozek snižoval svou aktivitu, ale stále byl ve střehu před nebezpečím. V těchto raných obdobích odpočinku spala zvířata jen povrchně, připravena utéct, pokud se blížili predátoři. Noci byly nebezpečné a úplný spánek by mohl vést k fatálnímu útoku.
S příchodem teplokrevných zvířat, jako jsou ptáci a savci, se potřeba spánku drasticky změnila. Tato zvířata měla stabilní tělesnou teplotu, což vyžadovalo více energie. Také měla složitější mozky, které musely zpracovávat a ukládat více informací. V této době získal spánek svou moderní podobu. Spánek se stal hlubším a jeho obnova se stala nezbytnou pro přežití těchto druhů.
Během spánku mohly mozky odpočívat, zpracovávat informace a ukládat vzpomínky. Tělo využívalo tento čas k zotavení a šetření energií. Tato zvířata, která mohla spát hluboce, měla evoluční výhodu: dokázala se lépe přizpůsobit, lépe se rozhodovat a rychleji reagovat na nebezpečí.
Evoluce nočních a denních zvířat tento proces posílila. Zatímco se některá zvířata přizpůsobila nočnímu životu, jiná byla aktivní během dne. Tento rytmus, řízený střídáním dne a noci, vedl k pravidelné cyklu aktivity a spánku. Cirkadiánní rytmus – vnitřní hodiny organismů – se vyvinuly tak, aby zvířata věděla, kdy si mají odpočinout a kdy být aktivní.
U lidí se spánek dále vyvinul jako klíčová součást života. Naši předkové, kteří během dne lovili a v noci hledali úkryt v jeskyních, potřebovali spánek, aby udrželi své mozky bystré a těla silná. V průběhu tisíců let vznikl cyklus spánku a bdění, který byl úzce spojen se světlem slunce a temnotou noci.
Tak vznikl fenomén spánku: biologický mechanismus, který poskytuje rovnováhu mezi námahou a obnovou. Spánek se stal nezbytnou součástí života na Zemi, pro zvířata i lidi, přičemž naše těla a mozky se dobíjejí na nový den plný výzev.
