V malé vesnici, ukryté mezi zvlněnými kopci a šumícími potoky, žil muž jménem Thomas. Byl to laskavý člověk, oblíbený u všech ve vesnici díky své dobrotě a tvrdé práci. Ale za jeho teplým úsměvem a starostlivým pohledem nosil těžké břemeno. Každou noc, jakmile se setmělo a padla tma, přicházely myšlenky. Tisíce otázek a obav zaplavily jeho mysl.
„Udělali jsem dnes všechno správně?“
„Co když jsem na něco zapomněl?“
„Jak mohu zítra udělat lépe?“
Thomas přemýšlel o všem – o své práci, svých vztazích, budoucnosti. Dokonce i věci, které už dávno minuly, na něj visely jako stín. Věděl, že ho to unavuje a vyčerpává, ale nemohl to zastavit. Mělo to pocit, jako by jeho myšlenky dostaly vlastní život a neustále kroužily v jeho hlavě.
Jednou večer, když ho obavy opět nenechaly spát, se rozhodl jít na procházku, aby si vyčistil hlavu. Procházel tichým lesem, jeho dech byl pomalý a hluboký, zatímco chladný noční vzduch mu hladil pleť. V dálce viděl světlo hořet u domu staré moudré ženy, Anny, která byla známá svou moudrostí a klidem. Thomas se rozhodl jít k ní.
Když dorazil k Anně, vyprávěl jí o svých problémech. „Anno,“ řekl, „moje hlava je plná starostí. Nemohu přestat přemýšlet a ničí mě to. Jak mohu najít klid?“
Anna se usmála, způsobem, jakým to dokáže jen někdo, kdo skutečně rozumí životu. Přišla k skříni a vytáhla prázdný pohár. Naplnila pohár vodou až po okraj a podala ho Thomasovi.
„Co se stane, když tento pohár držíš minutu?“ zeptala se.
„Nic,“ odpověděl Thomas. „Není těžký.“
„A když ho budeš držet hodinu?“
„Pak začne můj paže křečovat.“
„A co když ho budeš držet celý den?“ zeptala se Anna.
„Pak mi ruka úplně ochromí. Bylo by to nesnesitelné.“
Anna přikývla a položila pohár. „Starosti ve tvé hlavě jsou jako tento pohár. Když je držíš chvíli, nezdají se těžké. Ale čím déle je držíš, tím těžší se stávají, až tě nakonec úplně ochromí.“
„Ale jak mohu pohár položit?“ zeptal se Thomas.
Anna se opět usmála. „Musíš se naučit pouštět. Tvé myšlenky nemusí být vždy vyřešeny. Ne každá starost si zaslouží tvou pozornost. Někdy stačí jen uznat, že existují, aniž bys se do nich zapletl. Stejně jako položíš tento pohár, musíš také pustit své starosti, když se stanou příliš těžkými.“
„Ale jak to udělám?“ zeptal se Thomas.
„Začni se svým dechem,“ řekla Anna tiše. „Zavři oči, cíť vzduch, jak proudí dovnitř a ven. Soustřeď se na okamžik, na tady a teď. Každýkrát, když se ti vynoří starost, uznej ji, ale vrať se k dechu. Tím, že své myšlenky nekrmíš, ztrácejí svou sílu. Budou plout jako mraky.“
Thomas pomalu přikývl. Znělo to tak jednoduše, ale věděl, že to bude vyžadovat praxi. Přesto poprvé po dlouhé době cítil pocit úlevy. Poděkoval Anně a šel domů s novým odhodláním nepodléhat svým úzkostným myšlenkám.
Té noci, když Thomas ležel v posteli a první starosti opět zaklepaly na dveře jeho mysli, zkusil to, co ho Anna naučila. Místo toho, aby sledoval své myšlenky, hluboce dýchal. Cítil, jak napětí v jeho těle pomalu odchází. Starosti byly stále přítomné, ale zdály se méně naléhavé. Jako by ztratily na síle.
Noc za nocí opakoval tento rituál a pomalu si Thomas uvědomoval, že bouře v jeho hlavě začíná ustupovat. Opět mohl jasně myslet a úzkost, která ho kdysi tak svazovala, ztratila svůj stisk.
O několik let později, když sám zestárl a stal se moudřejším, by Thomas vyprávěl stejný příběh každému, kdo byl sužován úzkostmi. Dal by jim prázdný pohár a naučil je, že síla pouštění nespočívá v řešení všech starostí, ale v uznání, že ne každá myšlenka stojí za to, aby se na ní držela.
A tak se Thomas, a mnozí po něm, naučili, že klíč k vnitřnímu klidu nespočívá v tom, nikdy více nepřemýšlet, ale vědět, kdy je čas myšlenky položit a pustit je.
